Před 40 lety se 2 rodičům z Prahy narodilo dítko zvídavé, vynalézavé. 

Byla to dívka a říkali jí Zdendulka. Přestože si musela všechno vyzkoušet, 

na všechno musela najít odpověď, nikdo jí to nevyčítal. Naopak.

„Chceš si zkusit, jak se myje nádobí? .. tady máš stoličku ať dosáhneš“;

 „ Chceš vykrajovat vánoční cukroví? … tak tohle je váleček - tím to takhle vyválíš

 a tohle jsou vykrajovátka.“, „ Chceš vařit? ..tak tohle je vařečka a tou se to takhle

 pěkně ode dna zamíchá, aby se to nepřismahlo“, 

„  …. Chceš malovat, stříhat, lepit, dělat mozaiky, koláže, zpívat, hrát na kytaru, 

        na buben… zde je prostor a tady jsme my, můžeme ti pomoci“.

Tak se tedy žilo v mé rodině. V pátek večer jsme dělali svačinky a pak v sobotu ráno

za ranního kuropění hurá do lesa, do kopců a do hor… Dodnes vidím obraz, jak má 

maminka vepředu intuitivně vybírá směr cesty a s mrštností gazely nás vede úzkými 

cestami divoké zvěře a vzadu můj tatínek balancuje často jako na visuté hrazdě 

s kočárkem s mou spící sestřičkou. Tyto mnohdy velmi dobrodružné cesty mě 

naučily mnoha věcem. Určitě velké životní nezdolnosti a hlavně hluboké pokoře

a díku za hluboké a  nanejvýš inspirativní ticho lesa, které  dávalo v mé duši 

vzniknout různým příběhům, pohádkám a písničkám o moudrosti přírody. Při té příležitost

i vzpomínám, že naše rodina měla mnoho děkovných písniček, které jsme zpívaly přírodě

coby ódu na život a dík za poskytnuté dary. Dodnes jsem přesvědčená, že všechny 

ty naše děkovné rituály prováděné s čistotou duše, byly příčinou, že jsme v přírodě 

vždy našly houby, či nějaké plody, tu nějaký kouzelný kamínek, nádherný samorost…

zatímco jiný návštěvník lesa, z nedostatku a zklámání i nepěknou větu 

na naši adresu ucedil...

takže věřte, nevěřte ...  v přírodě nás, lidi, sleduje mnoho očí zvířátek, ptáčků, ale i skřítků a víl…

Kouzelná byla léta u babičky, která mě učila znát léčivé byliny. 

Léčivé síly třezalky, lípy, řepíku, světlíku jsem znala dříve než malou násobilku. 

Kam moje paměť sahá, vždy jsem chtěla někoho léčit, obvazovat, mazat, dávat obklady na rány…

V dětství i dospívání jsem navštěvovala mnoho kroužků výtvarných, 

tanečních, pěveckých,ale nejvíce mi k srdci přirostl kroužek pěstitelský

 a chovatelský, který mi dával prostor při péči rozvíjet něhu

 a vnímat potřeby všeho živého. Dále mě velmi obohatilo studium 

oboru literárně dramatického na lidové škole umění. 

Prostřednictvím lehkého humornéhonadhledu při tvůrčím psaní 

či hraní etud jsem se mohla s lehkostí přenést nad mnohdy 

bolavým údolím dospívání. Když jsem tehdy přátelům vybuchujícím 

smíchy s oblibou ztvárňovala frustrované učitelky 

a revoltující demotivované žáky, netušila jsem, že časem budu mít kolem

sebe hejno dětí, kterým, podobně jako mě mé rodiče, budu poskytovat 

prostor pro poznávání možností tvořivého, radostného 

a respektujícího života.

K pedagogice jsem se totiž dostala životním obloukem, 

od dětství jsem děti doučovala, pomáhala

a později sama vedla různé kroužky, hlídala děti, vedla oddíly na táborech, 

ale má profese se ubírala ekonomickým směrem, jelikož stávající osnovy středních

i vysokých pedagogických škol v té době mi přišly velmi rigidní a ztrnulé. 

Dala jsem proto přednost při zaměstnání volnočasovému studiu 

krátkodobých kursů o klasické pedagogice a psychologii, ale také studiu 

alternativních směrů jakoje arteterapie, aromaterapie, muzikoterapie, 

Bachovy květinové terapie, fytoterapie, kursů správné

životosprávy… do dnešního dne přečetla na tisíce knih o souvislostech  

a smyslu lidského životaa také o tom, což je velmi důležité, 

jak chránit dary, které si přináší děti na svět. A stále čtu, studuji

a objevuji, ale ze všeho nejraději  mám  kouzlo přítomného okamžiku 

a s ní i impuls připustit,  aby se věci mohly stát spontánně  a radostně.

Když se mi narodil syn Jakub (díky a díky a ještě jednou díky!!!!),

 chtěla jsem radost z  rodičovství prožívat s dalšími maminkami, rodinami.

Na Praze 5 jsem začala pomáhat kamarádkám z mateřského klubu Stonožka. 

Vedla jsem tam kursy zdravého vaření, výtvarné dílny, tanečky, zpívánky….  

Ale v mém nitru sílila touha působit v přírodě, ne v interiéru. 

Když v ekologickém centru Toulcův dvůr

tehdy hledali maminku, která by "rozjela" mateřské centrum Mateřídouška 

a já viděla tu krásnou zahradu a velký venkovní areál, byl můj osud 

na mnoho let zpečetěn.

Předškoličku v přírodě jsem tam vedla mnoho let před tím, 

než se začaly utvářet první lesní školky. Všimla jsem si totiž, že bez rodičů

 jsou děti mnohem spontánnější, odvážnější, vynalézavější. 

Mlátili jsme spolu obilí, mleli mouku, pekli, vyráběli a natírali 

krmítka, barvili trička, založili záhony a pěstovali bylinky, zkoumali v terénu… 

.....zkrátka pořád venku. 

Tehdejší, dnes již zesnulá paní ředitelka Toulcova dvora, Emilka Strejčková, 

mi často vodila studenty z vysoké pedagogické a hrdě jim ukazovala, 

jak má vypadat environmentální výchova dětí. Byl to takový průkopnický čas.

A ten čas běžel, centrum rozšiřovalo svou nabídku, rostla administrativa, 

potřeba teambuildingu, opravy, investice, finance a já si po více než 10 letech

uvědomila, že coby vedoucí lektoruji mnohem méně, než po čem touží mé srdce.

Že navzdory mému přesvědčení působit v přírodě, stále něco datluji uvnitř u počítače

a jsem stále unavenější a unavenější. I v duši bolest rostla  a nastal čas skončit.

 Nechtěla jsem být již svazována jedním místem a přebujelou administrativou. 

Ukončila jsem tedy své působení, abych mohla být více užitečná svými zkušenostmi

 při práci s dětmi, ženami i širokou veřejností všude, kde mě bude třeba a hlavně 

co možná nejvíce aktivit organizovat v přírodě, objevovat a chránit různé biotopy,

 tvořit v souladu se zákony přírody a proměnou 4 ročních období.

Tak i mé první kroky po ukončení působení v Toulcově dvoře vedly do lůna přírody. 

Hodiny a hodiny sběru léčivých bylin, příprav tinktur, květových esencí, 

úklidem nepěkných míst, čistěním studánek, to vše mě opět naplnilo radostí 

a má únava se přetvářela ve stále větší činorodost  a také se stále jasněji 

utvářela představa  dalšího působení.

S Pavlínou Štěpánkovou, lektorkou, s níž jsem měla dobré zkušenosti již z klubu

 Mateřídouška, jsme zprvu organizovaly víkendové výlety pro děti rodičů a protože

 měly velký úspěch, rozhodly jsme se, že našemu působení dáme širší rámec služeb.

Uspořádaly jsme několik letních příměstských táborů, dvě dopoledne  v týdnu vedly 

bioškolku Všudybýlek. Více o tomto působení  najdete na našich stránkách: 

www.vseznalek.netstranky.cz

Tuto činnost  jsme vyplnily dalšími kroužky, dílnami a já osobně

ještě navíc také osobním a rodinným poradenstvím,  při kterém používám výtečné

 pomoci květových esencí a jiných pomocí z přírody.

Protože mě během všech těchto aktivit stále napadaly nové a nové příběhy, 

nové a nové písně o přírodě viditelné i neviditelné, napadla mě na sklonku roku 2012

i myšlenka navázat na dřívější divadelní činnost  a podělit se o všechnu tu krásu 

a moudrost, co mi šeptala příroda s dětmi mateřských škol v rámci

 interaktivních programů.

Tak vznikla Společnost Elfín – více o ní najdete na:

  www.spolecnostelfin.netstranky.cz

Pokračování někdy příště….

  ... A Floriana je jméno, které jsem dostala do víl a skřítků v přírodě, a krásných bytostí vesmíru,

protože mám ráda květiny (flóru) a zabývám se mícháním Bachových květových esencí  

pro děti i dospělé, zvířata i květiny, aby všem bylo lépe u srdce 

a učili se lásku  dávat i přijímat.